Srdce a nůž

Úvod

Toto je příběh toho, jak jsem prožil jeden slunečný jarní den, když mi bylo dvacet jedna let. Příběh o srdci a o noži.

Příběh

Nebudu mluvit o tom, jaký byl můj život dříve. To je nepodstatné, byl prostě hezčí a lepší. Jenže můj život se změnil v peklo a to okamžikem, kdy jsem se do ní zamiloval. Jmenuje se Miriam, ale všichni ji říkají Mija. Věděl jsem, že moje city neopětuje a ani nebude, ale nedokázal jsem se přes to přenést. Došel jsem k závěru, že ji budu muset vymazat ze svého života a pak snad časem na ni budu moci zapomenout. Tak jsem se jí začal vyhýbat, přestal jsem chodit tam, kam chodila ona, i když jsem se kvůli tomu přestal vídat se svými přáteli. Myslel jsem si, že to tak bude snazší, a že bolest poleví a zapomenu. Nestalo se. Bolest byla nesnesitelná. Vybavuji si například, jak doma ležím nahý na zemi, otevřeným oknem na mě proudí mrazivý zimní vzduch, třesu se v křečích, zatímco už nemám ani sílu brečet a prosím Boha o smrt. Pomalu jsem začal svůj život nenávidět, až jsem jím naprosto pohrdal. Smrt se stala mým největším přáním, byl to můj životní “sen”. Jediná věc, která by ukončila tuhle nesnesitelnou bolest, tu zvrácenost zvanou “život”. Jediné co mi bránilo v naplnění mého “snu”, byla víra v Boha. Víra, že můj život má smysl, že když vytrvám půjdu do nebe, že tam nahoře někdo je, komu na mne záleží. Proto jsem to nemohl udělat. Ale to se změnilo. Jednoho dne jsem prostě přestal v Boha věřit. V jediném okamžiku toho, co jsem tehdy považoval za prozření naprosté jistoty, že Bůh neexistuje a pocitu intimního pochopení ubohosti a zbytečnosti života, jsem zavrhl nejen biblické křesťanství a celou víru v Boha, ale i jakýkoliv názor, že má život byť sebemenší smysl. Pozemská existence a (můj) celý život se pro mě stal ohavností. Bylo mi v ten okamžik ihned jasné, že to udělám - že se zabiju. Rozhodl jsem se, že vystoupím z církve a že se pokusím minimalizovat okruh lidí, kterým svou smrtí ublížím a proto přeruším veškeré vazby na své křesťanské přátele, aby se o mojí smrti ani nedozvěděli. Chtěl jsem kvůli tomu počkat několik měsíců, abych měl jistotu, že se o mně už nikdo zajímat nebude, ale někteří lidi mě prostě nechtěli nechat jen tak zmizet a já neměl sílu jim říct něco škaredého, aby mě nechali na pokoji. Tenhle můj plán selhal, proto jsem si řekl, že to urychlím a skončím to dříve. A to jsem také udělal…

Den 'D'

Ráno jsem se vzbudil s obvyklou dávkou nevole k dalšímu dni, který mi přinesl můj nenáviděný život. Šel jsem do práce, kde jsem dělal, co mi bylo řečeno a dokonce jsem se s kolegy zasmál pár stupidním vtipům. Po práci jsem se osprchoval a šel jsem normálně domů. Cestou jsem vykouřil jednu cigaretu a řekl jsem si: “Už to musím brzo skončit. A měl bych si taky nabrousit ten nůž.” Rozhodl jsem se totiž, že svoji sebevraždu provedu tak, že si probodnu krk, respektive krční tepnu. Měl jsem k tomu ocelový vrhací nůž s dobrou špičkou a oboustrannou čepelí. Přišel jsem domů, pozdravil bratra a babičku, co u nás byla na návštěvě, vzal si ruční brusku na nože a šel jsem do svého pokoje. Tam jsem si zapnul internet a přitom jsem brousil ten nůž. “A kdy to teda udělám?”, řekl jsem si. “Ten můj plán nevyšel, takže není na co čekat. Můžu to udělat klidně dneska a je to úplně jedno…” uvažoval jsem. “Dneska? No a proč ne? Dnešek je stejně dobrý, jako kterýkoli jiný den… Hmm… Dobře. Tak tedy dneska.” Mobil jsem odložil do stolu, aby mne náhodou někdo nezavolal a nesebral mi rozhodnost, až to budu dělat. Nůž jsem si dal do kapsy a šel jsem ven. Na odchodu jsem babičce řekl, že jdu do města a vrátím se někdy večer. Neměla sebemenší tušení. Nešel jsem na zastávku, ale do lesa. Cestou jsem si říkal: “Tak to je naposled co tudy jdu. Naposled, co na mě svítí slunce. Naposled, co dýchám na tomhle zasr***m světě. Už neuvidím další ráno.” Cestou jsem byl trochu nervozní, bál jsem se, jestli to doopravdy udělám. V lese jsem našel malou stezku a z té jsem pak vylezl na kopec, kam nikdo nechodí. Tam jsem našel místo, odkud nejde vidět ani na cestu, ani na žádné lidské obydlí. “Tady to udělám,” řekl jsem si, “nikdo mě tady nenajde.” Dal jsem si cigaretu na uklidnění a pak jsem si klekl na zem: “Bože, odpusť mi, prosím” modlil jsem se, ale pak mě napadlo: “Vždyť na Něj nevěřím, tak na co si tu hraju?!” Zvedl jsem se, vzal do ruky nůž a chvíli jsem sbíral odvahu a bojoval se strachem. Nakonec jsem napnul krční svaly, jak jsem se připravoval na náraz a bodl jsem. Bodl jsem se slušně, jenže krční tepnu jsem minul asi o tři milimetry vedle. Tak jsem to zkusil znovu. Tentokrát jsem se bodl úplně špatně, někam do hrtanu, takže jsem se jenom škrábl. Začal jsem panikařit. “Co teď, do pr**le?!” Krev mi začala pomalinku kapat na tričko. “Když ne krk, tak srdce. Ale ještě si podříznu zápěstí - pro jistotu.” Přiložil jsem nůž k zápěstí… a vší silou škubl. “Sakra. Zase jenom škrábnutí!”, pomyslel jsem si. Po noži zbyla jenom tenoučká krvavá čára. Zhluboka jsem se nadechl a připravil jsem se na poslední pokus, na který jsem měl ještě sílu. A pak jsem se bodl. Nůž probodl levou plíci a srdeční komoru. Dostavil se šok, takže jsem nevnímal a ani necítil žádnou bolest. Vytáhl jsem nůž a zabodl ho do země. V ráně to zabublalo a začal mi z ní téct asi centimetr široký pramének temně rudé krve. “Sice jsem neumřel, ale s takovouhle aspoň brzy vykrvácím.” řekl jsem si. Krev nasákla celé moje tričko a začala mi téct i do kalhot. Lehl jsem si na zem. Řekl jsem si: “Trošku si schrupnu.” Leželo se mi téměř příjemně… A tady to mělo skončit…

Vyvrcholení

Jenže neskončilo... Za chvíli jsem se pozvracel a po nějakém čase jsem zkontroloval krvácení. K mému zděšení jsem zjistil, že přestalo. Ještě chvíli jsem tam ležel a pak jsem si řekl: “Jsem v prdeli. Už nemám ani psychickou, ani fyzickou sílu na další sebepoškozování, mám jenom probodenou plíci (Myslel jsem si, že když se bodnu do srdce, tak hned umřu, jak to bývá ve filmech. Takže jsem si myslel, že mám probodenou jenom plíci.), krvácet to přestalo (ono to krvácelo vevnitř, ale to jsem také nevěděl), dýchá se mi v pohodě, to tady můžu ležet dva dny a neumřu. Musím se zvednout a vyhledat pomoc.” Tak jsem se po čtyrech doplazil k ne příliš vzdálené zahradě, kde jsem začal volat o pomoc. Tak po 10 až 15 minutách volání bez žádné reakce, jsem se postavil na nohy a zatímco jsem se přidržoval plotu, tak jsem se dovlekl k další zahradě. Slyšel jsem tam lidi a znovu jsem volal o pomoc, ale oni mě ignorovali. Doběhli akorát dva psi, co na mě z druhé strany plotu začali štěkat. Ze zoufalství jsem se pokoušel plot rozplést. Po dalších minutách volání o pomoc došel nějaký pán a zeptal se mě: “Co potřebujete?” “Zavolejte mi záchranku.” “A co se vám stalo?” “Pokusil jsem se o sebevraždu.” “A jak?” “Bodl jsem se nožem do srdce.” “A máte ten nůž u sebe?” “Ne.” “A co to bylo za nůž?” “Takový bojový.” “Vy děláte nějaký bojový sport?” “Ne.”. Pak odešel a zavolal záchranku a policii. Než dojeli, tak se mě mezitím ujal jeden místní pán a snažil se mě utěšovat. Tvrdil, že má zdravotní kurz a že je to jen škrábnutí. Záchranka přijela a naložili mě. Přijeli i policisté, opsali si moji občanku a já jim na jejich žádost popsal cestu k místu, kde se to stalo a už jsme jeli do nemocnice. Cestou mi paní záchranářka vyhubovala, napíchla mi kapačky do ruky a zavolala dispečerovi, ať připraví kardio-chirurga, protože jsem bledl. Pak mě přivezli rovnou na operační sál, kde na mě už čekal tým doktorů, s takovým divným, snad překvapeným, výrazem na tváři. Rozstříhali moje oblečení a svlékli mě do naha. Poslední věc na kterou si pamatuji je, že mi nasadili na obličej respirátor s rajským plynem. Chirurg, co se skláněl nade mnou, řekl: "Tak by jsme ho mohli uspat." Po té kývl na sestřičku, která mi začala rvát do penisu tlustou hadičku pro odvod moči. Hrozně to bolelo, takže jsem se celý prohnul, hluboce nadechl a upadl do bezvědomí. Tím pro mě ten den skončil.

Závěr

Další den jsem se probudil na jednotce intenzivní péče. Z hrudníku mi vylézaly dvě hadičky, a vedly do jakéhosi bublajícího přistroje. Do obou ruk jsem měl napíchnuté kapačky a měl jsem hadičku i do močového měchýře. Hadičky v hrudníku vedli do drenů, zavedených dovnitř těla a byl docela zajímavý, divný a nepříjemný pocit, když mi dren za plného vědomí vytáhli ven, odkudsi z vnitřku mého hrudního koše. Sestřičky se ke mně chovali s okázalou obezřetností, měl jsem celý pokoj jen pro sebe a i na záchod jsem mohl jen v doprovodu, abych si něco dalšího neudělal. Po týdnu, když mě odpojili od přístrojů a už jsem mohl i chodit, tak mě převezli na psychiatrickou kliniku a od té doby se léčím s velmi závažnou duševní poruchou. Ve zkratce mám schizofrenii, poruchu osobnosti a alergické astma.

Konec

P.S.

Ta holka, kvůli které jsem to dělal, zemřela o dva roky později při tragické autonehodě.

Takto jsem vypadal